Jdi na obsah Jdi na menu

Lidový rok

Hromnice (2.2.) - slaví se 40 dní po narození Páně, tedy po 25.12. Tomuto svátku se také říká "svátek setkání; uvedení Páně do chrámu." Je to tedy událost, kdy Marie s Josefem přinesli Ježíše do chrámu, aby ho darovali Bohu. Na tento svátek si lidé v kostele nechávají posvětit svíce, a to aby byli ochráněni proti ďáblu a proti hromu. Většinou si tyto svíce domů neberou, ale nechávají je v kostele. Při úmrtí se nebožtíkovi dávají svíce k hlavě, aby našel správnou cestu k Bohu.

Sv. Valentýn (14.2.) - tento den se považuje za "svátek všech zamilovaných." Lidé si dávají různé dárečky. Tento svátek do tradiční lidové kultury nepatří. Je však znám již od středověku - již v 16. století si lidé posílali anonymní psaníčka, v 19. století se tento projev lásky velmi rozmohl.

Sv. Řehoř (12.3.) - připadá na počátek jara, tento den je brán jako "den žáků." Sv. Řehoř je považován za jednoho ze 4 největších církevních učitelů, myslitelů. Již v 16. století chodili chlapci koledovat a při návštěvě každého domu zároveň nabírali nové žáky do školy. Ještě v 19. století jsou nám známy tyto obchůzky, a to už i za přítomnosti děvčat. S tímto dnem je spojeno pořekadlo: "Na den svatého Řehoře - lenoch sedlák, který neoře."

Masopust (fašanky, ostatky) - slaví se 40. dní před Velikonocemi; průvod masek obchází celou ves - dom od domu, nejčastěji s kapelou; u každého domu se zahraje píseň, masky se chovají velmi divoce. Tradiční pokrmy: koblihy, koláče, řízky, pálenky.

Předvelikonoční postní týdny - postní dny začínají tzv. Popeleční středou (letos bude 9.3.2011), která ukončuje masopustní období. Tj. 40 dní před Velikonocemi. Nastává doba půstů, odříkání a vysoké zbožnosti. Půsty jako takové znamenaly upevnění víry a vztahovaly se pouze na maso a živočišné výrobky (mléko, máslo...). Ryba nebyla brána jako maso, ta se jíst mohla. V tento čas rozlišujeme 6 svátečních nedělí:

1. neděle tzv. černá - ženy se oblékaly do černých oděvů; tradiční pokrm pučálka, tj. osmažený naklíčený hrách.

2. neděle pražná - jméno má po pražmu, což bylo osmažené naklíčené obilí, které se tradičně chystalo.

3. neděle kýchavná - kolikrát kdo kýchnul, tolik let ještě žil. Lidé se báli smrti, kýchání jim evokovalo onemocnění morem, proto se na zahánění zlých sil po kýchnutí začalo říkat "Pozdrav tě Pán Bůh" apod.

4. neděle družebná/ růžová - družba pároval mladé lidi ve vsi. V kostelích měli růžovou výzdobu.

5. neděle smrtná/smrtelná - v tento čas je nám znám zvyk Vynášení smrti (viz níže).

6. neděle květná/květnice - doba, kdy Ježíš Kristus vstoupil do Jeruzalému. Začátek tzv. pašijového týdne. V tento čas známe dodnes zvyk Chození s létéčkem/lítečkem/létéčky - podstata je stejná jako u Vynášení smrti, akorát se nese stromeček ověšený pentličkami = přináší se jaro do vesnice. V tuto dobu si lidé trhali (dodnes se tento zvyk udržuje např. na Třebíčsku) kočičky a nechávali si je světit v kostele. Přisuzovali jim magickou moc a když třeba někoho bolelo v krku, tak měl polykat pupence kočiček.

Zelený čtvrtek - období Velikonoc se začínalo tzv. pašijovým týdnem a jeho začátek byl právě na Zelený čtvrtek. Původ tohoto dne je vysvětlován různě. V tento den utichnou zvony a znovu se mají rozeznít až na Bílou sobotu - říká se "všechny zvony odlétají do Říma." V tento den se dělalo plno úkonů k odehnání zlých sil - chlapci vším možným po vsi hlučeli, dveře k dobytku se natírali česnekem atp. V tento den se vodě přisuzovala výjimečná účinnost a nesmělo se jí šetřit - umývali si s ní poraněná místa pro rychlejší uzdravení; umývalo se důkladněji nádobí atp. Na Zelený čtvrtek se poprvé tradičně vyháněl dobytek na pastvu. V tento den by se mělo jíst zelené jídlo - špenát, zelí či hrách, a to kvůli zabezpečení úrody v nadcházejícím období. 

Velký pátek tento den se ctí ukřižování Ježíše Krista. V kostelech se zpívají pašie, lidé hrávali i tzv. pašijové hry. V noci ze zeleného čtvrtku na Velký pátek se věřilo, že zem otevírá své poklady anebo i zvýšený výskyt čarodějnic v blízkém okolí - také se tomu říkalo den (noc) dobrý i zlých nadpřirozených sil. Tak jako na jiné výroční svátky i v tento den hospodář a hospodyně pamatovali na svá zvířata, která byla pro ně zdrojem peněz i potravy a každému dali něco nevšedního k snědku. V tento den platilo u našich předků velké množství zákazů. Velký pátek byl vyvrcholením přísného půstu a kajícnosti, proto v tento den vše ještě zesílilo. Jelikož se považuje Velký pátek za zlomový (nastane už jaro - z vegetačního hlediska; z náboženského - vzkříšení J.K.), lidé se snažili očistit sami sebe i vše, co se dalo, aby do nové etapy vkročili bez "přítěži." Nejčastějším rituálním úkonem byla očista vodou. V celé obci vládla velmi pokojná a klidná atmosféra a lidé v tento den nepracovali.

Bílá sobota - hned od rána hospodyně pekly a vařily pokrmy všeho druhu. Jíst se ale nejčastěji smělo až po 1. zazvoněním v kostele. Název Bílá sobota je odvoz od barvy oděvu, který měli na sobě ve středověku novokřtěnci. V tento den veškeré zákazy doznívají a lidé začínali opět pomalinku běžně fungovat. I jeden den nepracování pro ně byl náročný, neboť veškerou práci museli potom dohánět. V tento den se také tzv. "vynášela smrt" (viz níže) z obce. Bílou sobotou se tedy oficiálně končí půst. Lidé si chodí do kostela nechat posvětit svíci, které se říká nejčastěji "paškál" - říkalo se, že lidé si nechávají zapálit "nový oheň" => nástup nového období, si vyžaduje nejenom očistu, ale nové nastartování veškerých potřebných úkonů. 

Noc z Bílé soboty na Boží hod velikonoční - tato noc měla různá krajová pojmenování, ale zkráceně by se dalo názvy sjednotit na "noc lásky", kdy zamilovaná mládež před dům svého milého či milé vytvářela různé ornamenty z květin, písku, popele, kukuřičného šustí atd. Nezřídka se stávalo, že tvůrce ornamentu byl utajen. Nemusel tedy mít strach (pokud nebyl přistižen) z odmítnutí. 

Boží hod velikonoční (neděle) - tento den je považován pro křesťany za nejdůležitější z celého roku. Na Boží hod velikonoční došlo k vzkříšení Ježíše Krista. V tento den lidé opět vykonávali pouze nejnutnější pracovní úkony, ale jinak se snažili mít poklidný den v rodinném kruhu. Důležitá byla opět bohoslužba v kostele. Lidé z něj co nejradostněji pospíchali domů, neboť se věřilo, že jaký bude člověk v tento okamžik, takový bude i při žních. V tento den lidé praktikovali různé magické úkony, které měly zabezpečit úrodnost polí a zdraví převážně dobytka. Na Boží hod velikonoční bylo prostřeno velmi podobně, jako na Štědrý večer. Lidé nosili i na hroby zemřelých předků jídlo, aby i oni se měli v tento významný den dobře.

Pondělní pomlázka (pohanský zvyk) - tento den byl nejveselejším. Od brzkého rána chodívali a stále ještě chodí, chlapci a muži šlehat dívky a ženy. Šlehání, šibačka, pomlázka, mrskačka a pod. má hluboké spojení s probouzející se přírodou. Tím, že jsou ženy šlehány mladými vrbovými proutky, se věří, že jejich síla se na ně přenese. Dívky mládencům jako poděkování dávaly nejčastěji kraslice, velikonoční pečivo a mašličky. Právo pomlázky pro svobodné mládence platilo od půlnoci z neděle na pondělí. V tento den docházelo i k veřejnému projevení lásky a přiznání partnerství.

* S dobou předvelikonoční je spojeno plno pověr, které měly lidem přinést do života optimismus, radost, a to hlavně z toho, že už končí zima a vše je v rozpuku (vše se zelená - tato barva je symbolem života). Jedna z těchto pověr se vztahuje k Velkému pátku, kdy se země otevírá a dává lidem své poklady.

Vynášení smrti - zvyk spojený s obchůzkou po vesnici, průvod nese v čele vycpanou masku symbolizující smrt (nejčastěji upevněnou na dřevěné konstrukci) a vynáší ji za vesnici a poté jí háží do potoka, či rybníka. Maska smrti zde symbolizuje zimu. 

Filipojakubské a svatojánské ohně - pálí se v období letního slunovratu. Ohně se pálí v předvečer (vigilie) svátku. Nejsou doklady, že by se u nich v české tradici vykonávaly magické úkony - je to pouze lidová zábava. Svatojánské ohně mají pozitivní význam - lidé se snažili využít magické síly země, proto se sbírají různé bylinky. Filipojakubské ohně mají zase negativní charakter - věří se, že o vigiliích vstupují démoni mezi živé, proto si lidé chránili své příbytky např. dávali si kolem domu drny, svěcené koření apod. Obecně se věří, že cokoliv poskládaného do kruhu, ochrání - do vnitra nemohou vstoupit zlé síly.

Letnice - sedmou nedělí po Velikonocích začínají tzv. "svatodušní svátky" (letos tomu bude 12.6.2011). Je to oslava jara. Lidé o letnicích přinášejí ke studánkám dárky, hojně se oslavuje vrchol jara (hlavně v sobotu před letnicemi) - i když název tomu neodpovídá, lidé si vždy důkladně uklidí své příbytky a celý tento den se slaví ve znamení zelené barvy (barvy života) - za okny mívají různé větvičky atp. 

Stavění májů - máje se nejčastěji staví v noci nebo časně ráno o 1. květnu nebo o Letnicích. Chlapci chodí do lesa pro stromky, které ozdobí poté pentličkami. Ve středověku a novověku se tento zvyk snažila vrchnost zakázat, ale nepodařilo se jí to. Opentlený vztyčený strom/stromek je symbolem jara. Nejčastěji je k vidění jedna velká májka obvykle před kulturním domem či na návsi, ale někde staví chlapci také malé májky, a to před domy svých dívek. Chlapci musí také májky střežit (i v noci), aby jim je neukradli přespolní - byla by to velká ostuda.

Jízda králůje součástí Letnic, kdy chlapci nejčastěji dohodou mezi sebou vyberou krále a na koních objíždí celou vesnici a vybírají mu na svatbu a zároveň i nevěstu. Král je také součástí družiny, ten ale mlčí a musí si jakoby nevšímat okolí, aby nežebral. Tento obyčej se po celou svoji historii snažila jak církev, tak vrchnost vymýtit. V České republice se stále udržuje např. ve Vlčnově, v Hluku, Kunovice, Vožení krále v Ketkovicích atd.. Spolu s Jízdou králů je spojen zvyk tzv. Královničky (Veletiny), kdy čisté a nevinné dívky obchází spolu se svojí královnou, kterou si také zvolí mezi sebou dohodou, vesnici a vybírají jí jakoby ženicha. Jejich kroje jsou převážně bílé, což symbolizuje nevinnost.   

Poutě a Posvícení (Hody) - ve středověku byla tato slavnost se silně duchovním podtextem. Lidé každoročně vykonávali 1 a více poutí k nějakému svatému místu, Palestina však byla a je brána za vrcholné místo, kam by se skutečný křesťan měl alespoň jednou za život vypravit. Poutě se vykonávaly proto, aby lidé dostali od Pána Boha milost. Vrchol poutnictví je u nás v baroku (17. - 18. století). Josef II. dokonce na čas poutě zakázal, zákaz však trval krátkou dobu a po 19. století poutě začínají být čím dál víc světskou záležitostí. Na konci 19. století už do vsí jezdívaly kolotoče, cirkusy, lidé začínají pořádat různé jarmarky atd. V dnešní době je církevní smysl tohoto svátku téměř zapomenut. O pouti nejčastěji obchází ves stárci se stárkyněmi a jejich obchůzku doprovází dechová hudba. V každém domě zahrají 1-2 písničky, vyberou nějaké peníze na večerní zábavu a hojně se občerství.  

Dožínky - dožínkami se oslavoval konec žní. Čeleď se oblékla do svátečních krojů a za doprovodu hudby obcházela celou vesnici. Jejich obchůzka směřovala k hospodáři, kterému přišli osobně poděkovat za práci a tradičně mu předávali veliký upletený věnec z klasů a stébel obilí, ozdobený papírovými stuhami a růžemi. Hospodář tento věnec s úctou přijal, neboť dobře věděl, že práce na poli vyžaduje veliké úsilí. Poté je pozval k prostřenému stolu (na Slovensku se říkalo, že je pozval na "oldomáš"). S dožínkami je spojen zvyk tzv. stínání berana, kdy beran byl brán za ničitele mladého osiva. Tento zvyk však pro svoji tvrdost postupem času vymizel. Touto oslavou ještě veškerá práce neskončila, čeleď musela za pomoci cepů, nejčastěji po nocích, všechno obilí vymlátit. Paní Marie Macková (nar. 1939 ve Velké Losenici) ze Žďáru nad Sázavou vzpomíná na říkanku, kterou si u mlácení říkávali, aby se navzájem nezranili.

"Snop na patře, shoď ho bratře"

(na 4 doby)

Dočesná - dočesná byla slavnost na počest ukončení česání chmele. Čeleď zase upletla veliký věnec z obilí a chmele, upevnila ho na dřevěnou vysokou tyč, kterou vztyčila na dvoře statku a pod ním bylo mohutné občerstvení a za zvuku harmoniky se veselila až do rána. 

Dušičky (2.11.) - 1.11. se považuje za svátek Všech svatých a 2.11. Památka zesnulých nebo-li dušičky. V tento čas lidé věří, že svět živých splývá se světem mrtvých. Zapalování svíček, dříve loučí, umožňuje duším zemřelých najít cestu k dobrým skutkům a vykoupit se tak z očistce. Tím, že lidé ulehčí přechod svým zesnulým příbuzným z očistce do nebe, ulehčí tak jejím duším - od toho se tomuto dni říká Dušičky. Tento svátek začali jako první slavit Keltové, ale až po 1. světové válce tento den dosáhl společenského charakteru. Dříve to byla soukromá záležitost každé rodiny. V tento čas se peče také obřadní pečivo tzv. dušičky - čtverhranné pečivo z bílé (pro rodinu) nebo černé (pro čeládku) mouky plněné povidly nebo mákem.     

Přástky - začínaly po sv. Martinovi a trvaly po celou zimu. Děvčata se scházela o zimních večerech a předla len na kolovrátcích či na kruzích. U toho si zpívaly a povídaly. Za děvčaty chodívali také chlapci a namlouvali si je - měli je bavit.  

Advent - pojem pochází z řeckého epifanie = zjevení. Pojem označoval příchod božstev do chrámu, případně návštěvu krále. Dnešní název ADVENT je odvozen z latinského slova adventus = příchod. Je to první část liturgického roku římskokatolické církve vymezená 4 nedělemi až do narození Ježíše Krista. Lidé se připravují po všech stránkách na Vánoce - na svátky klidu a pohody.  Advent je lidmi doplněn také specifickou výzdobou domácností - věnec se 4 svícemi, které symbolizují 4 roční období a každou adventní neděli se postupně zapalují svíčky; zelené větvičky nazdobené vánočními ozdobami; lidé si taky důkladně uklízí své domácnosti a kupují svým nejbližším nějaké dárečky. 

Sv. Barbora (4.12.) - většinou dívky (někde ale i chlapci) chodí po vesnici zahalené do bílého oděvu (prostěradla) s husími křídli a metlemi v rukou. V každém domě vymetou příbytky a to vše beze slova. Sv. Barbora je patronka baníků.

Sv. Mikuláš (6.12.) - chodí spolu s čertem a andělem (někdy jich je i víc jak po jednom) a obdarovávají malé děti sladkostmi a ovocem, které předem pro ně přichystají rodiče. Mikuláš byl v Byzantské říši biskupem, který byl velmi obětavý a spravedlivý.

Sv. Lucie (13.12.) - v historii byl tento den považován za nejkrásnější. Výklad tohoto zvyku se velmi různí. Co je ale stejné, je obchůzka po vesnici, kdy jsou dívky oblečené v bílém, na hrudi mají uvázané oblečení do kříže, mají zakrytý obličej a v rukách drží předmět symbolizující nůž. V tento den by neměly ženy pracovat - dokonce se i vzájemně chodívaly kontrolovat, zda tento "zákaz" např. jejich sousedka dodržuje.

Štědrý den (24.12.)

Boží hod vánoční (25.12.) - den narození Ježíše Krista.

Koleda

 

Zdroje:   

  • http://www.ceske-tradice.cz/
  • Vojtech Majling, U nás taká obyčaj, cPRESS 2007
  • 4DVD Lidový rok, FILMEXPORT HOME VIDEO s.r.o., 2008
  • Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Lidová kultura, Praha 2007.